Detaily titulu

Nakladatelství:	Host
ISBN	8086055264
Počet stran	78
Dostupné od	15. 1. 1998
Médium
Vazba	brož.

Žánry

Anotace

Milan Děžinský patří mezi nejmladší publikující básníky, narodil se roku 1974 v Kyjově na Moravě, ale od dětství žije v Roudnici nad Labem. V roce 1996 vydal v nakladatelství Velarium sbírku Černá hodinka. Živí se jako učitel angličtiny na volné noze. Jestliže v Černé hodince povětšinou jen zachycoval momentky a nevycházel z pokoje, který nemůže nepřipomínat souchotinářskou cimřičku polského romantika Slowackého anebo studené doupě německého expresionisty Gottfrieda Benna, ve sbírce Kašel mé milenky svůj strašidelný byt opouští, aby se ocitl uprostřed města a krajiny. A je to Roudnice, vinařská Roudnice podminovaná sudy rozehřátými bouřlivým kvasením, ale i opukové město omývané studenou řekou, na jejíchž ostrůvcích stojí zatuchlé prkenné rybárny: „Papírky můr; lepty v srpku tváře./ Vše tak navoněné plísní. Příze očí./ Sypká ústa, tato ruka, zdi./ Sypkovina černých plic.// …Hrudníčky much se rozpínají…“ (Rybárna) U Děžinského všechno teří, trouchniví, tlí, rozpadá se. Mezi verši se povalují úlomky jakéhosi strženého morového sloupu, smrt je zde opravdu černá a studí jako listopadová labská voda. Dusné léto je pak v protikladu k tvrdé, mrazivé zimě s mrtvolkami včel na balzových římsách úlů. V pozadí těchto básní je cítit něčí všudypřítomný škleb, jako by těmi provlhlými stránkami prostupoval hnědý vodoznak – pitvorná grimasa ošklivého podivína odněkud z Račiněvsi, pokřivená tvář chroupající kél uprostřed radličních podluží porostlých puškvorci a řebříčky. Děžinský je především eufonik, přiznává hlásce významovou hodnotu obdobnou významové hodnotě slova, v jeho básních místy doslova řinčí tvrdá –r a –ř, na začátku verše často vybuchuje sršivá hvězdokupa souhlásek, jež rozmetává ostrá, „zubodásňová“ –s. (Svraštělý stín břicha, strzuby, chvějivá rež prádelních šňůr…) Děžinský pozoruje svět nejčastěji zevnitř věcí. A když už jsme v temném, šplouchavém nitru, v kalandru břicha, nalezneme zde opět černé chrutí, ukrývanou touhu po ženě (chrutí = říje). „Žena je v Děžinského básních důsledně šifrována, na první pohled není vůbec vidět. Autor si je vědom toho, že žena je tajemství. Stejně tak poezie. Obě jsou jako zaorané středověké cesty v polích za Roudnicí, které se začnou rýsovat v pruzích lánů, teprve když vystoupáš na vrchol Řípu. A o to přece jde.“ Bogdan Trojak   „Když se jde k řece, některé z řek, k vodám, k hladinám, k chvění zrcadlení, tichému plynutí, o cestách za řekami, za rybami, krajinou. Tou krajinou to jistě je, to městy je a milenkami, zakašláním, aby se vědělo, že byly a tedy jsou, schovány do slov. Navždy už. Psát verše o všem pro sebe-rybu, mlčet je nejkrásnější, a přece nelze. Tak alespoň: co nejmíň. Jen naznačit, nakousnout, renetu jablka s ostychem podat dál, nabídnout, přenechat, podělit se o veškerenstvo úplně nahé (leč ostře) vonící rybinou rumem rákosím ostřicí dýmem páleného pýru (erbovní podzim, pamatuji), poslední cigaretou, kouřenou napůl a žádná zbytečnost, jehla nůž lanko líh žaludeční šťávy hlad jsou ostré, vyhrotí varem krev tu milování vrátí do břehů žil zpět a potom po TOM je jeden smutný a druhý začne psát.“ Jiří Staněk   Recenze: Staněk, Jiří, Tak lehký beton, Tvar