Pokusem o reflexi současné podoby lidového muzicírování ve velkých i menších moravských folklórních regionech je čtyřalbový reprezentativní výběr kapel a zpěváků, jež výrazně přispívají k zachování autentické podoby hudebních tradic svého regionu.
Jednotlivé díly čtyřalbové kompilace jsou doplněny legendou a bookletem s nástinem hudební historie konkrétního regionu, jeho nejvýznamnějších hudebních těles, muzikantských a zpěváckých osobností. Každé album je zabaleno v samostatném papírovém digipacku s nejméně 28 stránkovým bookletem a je také možné každé z alb zakoupit samostatně.
První z alb čtyřdiskové edice Antologie moravské lidové hudby se věnuje moravskému regionu Horňácku.
Album je zaplněno až po okraj 27 skladbami od současných významných nositelů místní folklórní tradice jako jsou Horňácká CM Martina Hrbáče, Horňácká muzika Mirka Minkse či Horňácká muzika Petra Mičky a řady dalších interpretů. V dvaceti osmi stránkovém bookletu alba má každý z interpretů vlastní medailonek (jak v češtině tak v angličtině).
Z průvodního slova Heleny Bretfeldové, které najdete na albu CD1 Horňácko, vybíráme: "Oblast Horňácka se nachází na východním okraji jižní Moravy, pevně přimknuta k hranici se Slovenskem; historická "uherská" hranice i blízkost Myjavy, Trenčína a Nového Města nad Váhom se odráží v příbuznosti melodiky, rytmu i jazyka horňáckých a slovenských písní. Horňácko se rozprostírá na úpatí Bílých Karpat, pod nejvyšší horou Javořinou. ….
.... Pro Horňácko je významná především stovky let přetrvávající kontinuální tradice lidového muzicírování. Nejstarší, archaickou formou lidové hudby zaznamenanou už v polovině 18. století bylo gajdování: gajdoš hrával sám v hospodě k tanci a doprovázel se na gajdy (dvojhlasé horňácké dudy s průběžně znějícím basovým tónem). K osamocenému gajdošovi se od poloviny 19. století přidávaly smyčcové nástroje, většinou dvoje housle - prim a kontr, později kontrabas (obvykle třístrunný, nošený na řemeni u těla). Smyčce postupně převládají nad melodicky i rytmicky limitovanými gajdami, zhruba na přelomu 19. a 20. století nad gajdošskou muzikou začíná převažovat muzika hudecká; smyčce se hierarchizují na prim (vedoucí hlas, housle), kontru (harmonický doprovod, housle, později též viola), obligát (prostá melodie bez cifer-ornamentů, housle) a spodek (basová linka, kontrabas); později se připojuje klarinet (klarinetista="píščelák"). Až ve třicátých letech se (zprvu pokusně v Ňorkově muzice, pak v muzice Jožky Kubíka) připojuje cimbál (zpočátku spíše k nelibosti zpěváků i tanečníků, kteří ho měli - trochu poprávu - za cizorodý, maďarský prvek). Do hudeckých sestav také pro zesílení zvuku přibývaly žesťové nástroje a vznikal tzv. štrajch; někde žestě zcela vytlačily původní hudecké obsazení.
Pokud jde o původní písňové a taneční formy, typická horňácká muzikantská sada začíná zpěvem táhlé (táhlice): zpěvák předzpěvuje, kapela "jde za ním"s doprovodem; pak se hraje (za vedení primáše) sada sedláckých. Sedlácká je tradiční horňácký taneční rytmus, lišící se textovými i harmonickými modifikacemi obec od obce; jsou jich zaznamenány stovky, mnohdy na jeden nápěv i pět-šest textových variant. Sada se uzavírá koncovou cifrou (každý dobrý primáš má svou vlastní). Dalším, ještě starobylejším horňáckým tanečním rytmem je starosvětská. Mladším tancem (ve variantách rozšířený po celém Slovácku) je verbuňk (tanec mládenců "zverbovaných"- odvedených na vojnu): pomalý zpěvný rozjezd postupně graduje (na Horňácku v"duvaj" rytmu s "těžkou druhou"přiznávkou) a vrcholí friškou…
… Založení tradice Horňáckých slavností li
Bestsellery
Novinky
