Pentimenti

pozoruju co se kde šustne příroda umí být rychlá až tě za sebou ztrácí připomínáš se mi vzletem ptáků překvapenou zvěří křupáním listí uhnaným dechem jmény jež stále dobře znáš řekneš je a detaily nechtěně napadnou kontury pak každá srna pták buk slepenec já vypadá jako něco co bylo dávno a tolikrát něčí představou o pár tahů skutečnější než když se rozumně plním vrstvím šrafuju abych svému doufání zakryla vylézající siluetu než se doopravdy ale doopravdy zapomenu uprostřed někoho v němž to krásně neznám… Název sbírky Pentimenti si Jitka Fialová vypůjčila z výtvarného umění. Znamená změnu záměru, posun původní představy. Pojítko s básní se přímo nabízí. A obraz je slovo, slovo obrazem. Laskavému a trpělivému vnímateli se krajina slov ráda pozotvírá. Roman Szpuk v doslovu mimo jiné říká: Sbírka se vyvíjí od volného verše k verši vázanému, rytmickému, s rafinovanými asonancemi. Motivy se překrývají, symbol následuje přímé pojmenování, vážné tvrzení ulehčené pousmání… „poťouchlý datel na konci mlhy ťuká mi na šíji slunečný den...“ V kontrastu básní autorka nabízí jednotlivá haiku. Přicházejí jako oddech, ostrůvky klidu.