Když Ewald Murrer (nar. 1964) přišel někdy koncem roku 1990 do redakce Iniciál, časopisu pro „nezavedenou literaturu", přinesl s sebou takřka učebnicový obraz mladého literáta. V první polovině devadesátých let také vzniklo jádro jeho dosavadní tvorby. Z ní především Zápisník pana Pinkeho rozhodně stojí za vyhledání v regálech knihoven. Po zániku časopisu jej životní peripetie vrhly do sfér komerčnějších, z nichž se jen občas k literatuře vracel. Jeho nová sbírka se mi ale nejeví jen jako návrat příležitostný. Murrer zřetelně našel svou parketu v básních s epickým náběhem, ve vyprávění lyrizovaně skicovaných příběhů. Jeho dlouhé, ale i krátké básně jsou jakýmisi situačními scénáři: lyrický subjekt tyto situace „jen" vidí a slyší a svou dikcí je destiluje do významů univerzálních. Silné přítomností „je" si říká o čtenářovo spočinutí a hledání: jak a co bylo, jak a co bude. Murrer není básníkem analytickým, který by nabízel řazení příčin a následků. Je básníkem stavovým: „To trvá, to je." A je také básníkem stavovským: „Vydechuji." „Píši"; který jiný básník z Prahy dnes má dělání literatury natolik v úctě, aby se vzdal onoho „-u" v první osobě slovesné?– Petr A. Bílek
Tento web využívá Cooikes pro:
a) nezbytné cookies pro správný chod webu (řazení knih, vkládání knih do oblíbené atd.)
b) anonymní vyhodnocování návštěvnosti (Google analytics)
Natavené Cooikes:
a) nezbytné cookies pro správný chod webu (řazení knih, vkládání knih do oblíbené atd.)
b) anonymní vyhodnocování návštěvnosti (Google analytics)