Detaily titulu

Nakladatelství:	Host
ISBN	8072940244
Počet stran	210
Dostupné od	7. 6. 2001
Médium
Vazba

Žánry

Anotace

„Kus odtud, v lese za Doubím ve stráni, se rozpadaly zbytky chatrče, kde přespávali odjakživa všichni dezertéři ze všech dávných vojen, když do vsi nemohli. Za roklí čekali, kdy budou moci vyjít, ne za noci jako štvaná zvěř, ale ve dne, kdy poběží bez dechu až ke svým. Les je tlačil zpět, jak jen z něho hlavu v nepravý čas vystrčili. Les dusil každý zvuk, který by je prozradil. Ti přece něco zažili a věděli, že mlčet je jako nebýt! Že mlčení smaže i kruhy ve vodě a les že v mlčení zteří! Že člověku vzít hlas je jako ulít hluché zvony!“ Povídková kniha pozoruhodné autorky trvale se hlásící ke svým „venkovským kořenům“, v jejíchž prózách se prolíná básnické a ostře realistické vidění skutečnosti, přináší sugestivní příběh o cestě našeho venkova od vesnice starodávné přes léta války až po její socializaci, která stála tolik životů, způsobila mnoho utrpení a bolestí a pokřivila příliš lidských vlastností, než aby se tento tragický čas dal vymazat z naší historie. Místy až myticky laděné vyprávění, na jehož zdánlivě klidné hladině objevujeme lidská dramata závratných hloubek, ukazuje, jak se stará vesnice válkou a poválečnými událostmi změnila tak, až autorce připadá, že „...jako loď plná hlučícího, klejícího a výskajícího plemene klesala ke dnu“. V následujících letech je likvidován zaběhnutý řád venkova a selský stav. Tak se vesnice jednomu ze stíhaných jeví jako Modrofialový obraz, jinému v Tak neskutečně čisté, bílé krajině vyvstává ve zkratce před očima celý život, jež stejně jako v Zimním rozhovoru dává poznat, že zplanělou a hmotařskou vsí jsou vinni i sami její obyvatelé. V poslední próze je jézéďácká vesnice před listopadem 1989 vykreslena až v burleskní podobě, i zde se však setkáváme se starým sedlákem nemilosrdně účtujícím se sebou samým. „Autorka vykresluje dramata lidských osudů poznačených válkou i bezohlednou dobou s jistou naléhavostí. Realistické zobrazení se prolíná s lyričností a zvlášť výrazné je básnické, metaforické vyjádření. Konce kolověku nejsou žádné moderní povídky, které by hlásaly návrat k přírodě, jsou svědectvím minulých časů a ohlasem (a tichým nesouhlasem) ženy vyrůstající v životě hodnot již dávno zapomenutých.“– Markéta Havelková