Nakladatelství: | Kuklik |
---|---|
ISBN | 8090156649 |
Počet stran | 156 |
Dostupné od | 1. 1. 1999 |
Médium | |
Vazba |
Tato monografie Dagmar Hochové je ohraničena dvěma daty. Z února roku 1948 pochází výmluvný snímek s přemalovaným antikomunistickým nápisem, z listopadu 1989 pak pohled na zaplněné Václavské náměstí. Na svých fotografiích, vznikajících v dlouhém období totality, Hochová zachytila nejen převratné události našich dějin či osobnosti vysoké politiky popřípadě disentu, ale především momentky ze životů obyčejných lidí. Vždy ji zajímali ti, kteří se řízením osudu ocitli na okraji společnosti. Důchodci, mentálně postižené děti, řádové sestry, které o ně pečují. Její vidění není nikdy sentimentální, ale vždy pravdivé, původní a hluboce lidské.
English
This monography dedicated to photographer Dagmar Hochová is delimited by two dates. February 1948: an expressive picture of a repainted anticommunist inscription, November 1989: a view of Václavské Square full with people. In her pictures, created during the long period of totality, Hochová managed to capture not only the epoch-making events of our history or the personages of high political positions (or disent) but above all the moments from the lives of common people. She has been always interested in those who, by their fate ordinance, fetched up at the periphery of the society. Retirees, mentally handicapped children, and nuns taking care of them. Her perspective is never sentimental, but always truthful, original and deeply humane.
Deutsch
Diese Monographie der Fotografin Dagmar Hochová ist durch zwei Daten begrenzt. Aus Februar 1948 stammt die vielsagende Aufnahme einer übermalten antikommunistischen Aufschrift und aus November 1989 die der demonstrierenden Menschenmenge auf dem Wenzelsplatz. Auf ihren in der langen Zeit des Totalitarismus aufgenommenen Fotografien hielt Hochová nicht nur die überwälzende historische Ereignisse oder die bekanntesten Politiker und Dissidenten fest, sondern auch Momente aus dem Alltagsleben der Menschen. Ihr Interesse galt immer denen, die durch Schicksal an den Rand der Gesellschaft gerieten, wie z. B. alte Menschen, geistig behinderte Kinder oder Ordenschwestern, die sie betreuen. Ihre Sichtweise ist nie sentimental, aber immer wahrheitsgemäß, original und menschlich.